Rusi, Rusi,
co nyní? Kam teď? Co má přijít potom?
Dva sny jsme znali, který vyplní se?
Rus, Dostojevského sen, byla hrdá
a mocná panovnice. Její jmeno
svět vyslovoval uctivě a s bázní.
Kříž její pravoslavný lesk se pyšně
na báni svaté Sofie, jak tužbou
už dávno práchnivících srdcí bylo,
Rus svatá, jež dá světu mír a pokoj
a lidství lidem, svobodu všem duším.
A jak ji Tolstoj vysnil – je tak možna?
Že není vlasti, není vlády, státu
a cara není, není činovníků,
kanonů není, neboť není vojska,
a není soudců, neboť není soudů,
bůh z rukou popských vrácen na nebesa
a v lidské duše. Duše ty jsou volny,
neb setřeny s map barvy, které chtěly
hranice tvořit dětem pánaboha – – –
A oba sny se sváří, bijí, škrtí
a oba ženou sebe v spáry Smrti,
boj úžasný a strašné zápolení!
Slovanská sfinga ve strnulé křeči
zří v neznámo – sta Oidipů ji léčí –
a nezná sama svého rozluštění.
A nám se v dáli hrdlo hořem svírá,
zrak zapálený k tobě, Rusi, zírá,
a srdce bolí – jediná ty v světě,
my srdcem viděli a vidíme tě.