Do paláců,
do starých domů, na venkovské ďáče
teď noví lidé vnesli zkrvavené
evangelium nastalého žití.
A nové ženy lehají si v lůžka
těch Taťan, Irin, Nataší a Sonjí.
Kde pyšný trůn stál samovládných carů,
tam sesli postavil nyní člověk
s kalmyckým zrakem v žlutém obličeji.
Na místa generálů, činovníků
nastoupli bosáci a filosofi
z cest, krčem, Sibíře a kriminálů.
Za svaté Anny, Jiří, Vladimíry
zavedli pěticípou hvězdu. Prapor
má barvu rudou. Pro tituly našli
na místě Excellencí – továryše.
Co dole bylo, nahoře se octlo.
A soudili. Vztek v ortele se vleval
a hoře staleté se vybouřilo
krvavou pěnou. Běsi hřměli Rusí
a poráželi pšenici i koukol,
i zlé i dobré – nebylo tu chuti
a času snad, brát síta na tříbení.
Rus čpěla krví. Řítící se řády
Evropu celou naplnily hrůzou –
i začla rychle prohlížet své domy
a nacházela trhliny-li v stěnách
a shnilé trámy v krovech, pod parketou
pak houbu místy, zvala odborníky
a do správek se dala.