Pod knutou kozáků a v kriminálech,
ve stínu šibenic a na Sibiři
myšlenka rostla o životě novém
a sytila se chybami a bludy,
odkazy otců, zločiny a hříchy
těch, již se mocnými zvou světa toho.
Kolikrát způsobem svým zabušila
na stoly hodovní jim! Kolikráte
své Mene tekel psala na tapety
jich zlatem blýskajících velkých sálů!
Kolikrát zvonů hlasy burcovaly,
z podzemí hřmíce, svědomí i duše!
A všecko marně. Hluší neslyšeli
a žilo se, jak nebylo by smrti,
a hřešilo, jak nebylo by konců.
A zatím sny o novém žití rychle
se tělem stávaly, a tělo rostlo
a čekalo dne neúprosných soudů.