Až srdce stiskne to, když vzpomíná si
na všeliké ty Pavly Petroviče,
na Věročky, na Anny Andrejevny, –
a jak se dál ti milí jmenovali.
Šum jejich hovorů zní ještě v hlavě,
tys býval svědkem jejich milování,
nes s nimi jejich bezejmená hoře
a kde jsou všichni? Neměls bližších duší
v své dráze žití nad ty drahé zjevy,
ne dražších přátel – kde jsou oni nyní?
Ach, srdce se ti sevře při otázce...
Den soudu přišel. Zváženi jsou všichni
a našlo se, že žíti neuměli.
A byli vyvražděni jako trubci
na sklonku leta. Nebo zdařilo se
jim přes hranice přenést holé žití
a nyní hosty u stolů jsou cizích
a zírajíce teskně k domovině
zas debatují, proč že noc je nocí
a den proč dnem – a čekají, že zázrak
snad s nebe spadne, otčinu jim vrátí
a dá jim žíti po způsobu starém.
A člověk ví, jak zas by dokázali,
že žíti neumějí, že dny soudu
kol hlav jim přeletěly jako vítr,
jenž zašuměl a bez následků přešel.
Oh, hořce vzpomíná se na ně všechny
a pro bolest dnes nelze číst ty knihy,
jež vypráví o bězích jejich žití,
romancích srdcí, nadějích a touhách –
neb milí byli nám ti Oblomovci,
Levini, Myškini a Rudinové,
a jak se zovou. My tak milovali
ty snivé dívky, odhodlané ženy,
hrdinky bez činů a bez úspěchů –
soud krvavý pad na ně neúprosně
a shlazeni jsou. Není Rusi naší.