ROZMLUVA.

V hospodě plno. V okna bije noc deštěm. Hučí melodie talířů, sklenic, vidliček. A touhou po publiku veden

k jednomu hostu básník jeden si sed a tohleto mu řek: – Chtěl bych zaklepati na tu vaši duši,

aby moje verše nevyzněly v hluši. – Host podíval se na něj hezky a smál se. Byl to člověk český.

– Nu, přečtěte jen. Sper to kat! Co má za obsah práce tato? – – O české knize balada to. – – Nu, čtěte, budu poslouchat! –

Leží na tvém rodě věru požehnání – písek moře nemá tolik zrnek ani –

Když poslechnem si tuto větu, vidíme, že je bez podmětu – oh povrchnost to básníka! O české knize chcete pěti

a jaksi pěkně pověděti, že je jich řada veliká! A ty neseš v sobě více, než kdo tuší:

neseš lidu svého nesmrtelnou duši – Tu sloku nechci rozbírati. Však nutno opatrně bráti

výroky psané v extasi, neb nejen podmět ve slov proudu, i pravda, jasnost, správnost soudu básníku často uchází.

Občan náš i měšťan blahosklonně svědčí, žes mu zachovala národnost i s řečí –

Hle, zde jest jednou bílá vrána tak řídká u nás, nevídána! Neb poetové potrhlí, jak pero chopí, mní, že musí

roztrhat slušné lidi v kusy vztek nesprávný jich, rozmar zlý. Národní pak řečník chvalnou čině zmínku,

na zdraví ti slavně prázdní plnou sklínku – Má jít ta špička do banketů? Vždyť přípitky ty plné vzletu

věc dobrá jsou a účelná – ty verše vaše, jak mně zdá se, jsou tedy staré jehly zase, zde tendence už zřetelna!

Ale zlatem není, co se pěkně třpytí, ze slávy a chvály není živobytí –

Též vzduch prý trochu špatně živí, moh dodat básník přecitlivý. Já moh bych ještě ostatně leckterou takou pravdu věčnou

vám dodat v řadu nekonečnou – cha, cha, cha – znám jich vydatně. Potká-li ji rodák, hezky se jí vyhne;

potká-li ji cizák, kámen na ni zdvihne – Počkejte! Lží je věta jedna! Na půdě mé knih plná bedna,

já podědil je po strýci. Ta druhá věta – pravda. Dneska je v malé úctě kniha česká za vlasti naší hranicí.

Bědná česká služka! Má jen holé žití – jak by mohla ještě otce vyživiti?! –

Tak vida, vida! Ejhle nyní vyznání jasné básník činí: též on chce z knihy prospěch mít! Snad na náměstí dům mít čistý

jak člověk pořádný, jenž místy se musí dřít a přičinit! V péči našich lidí leží knížka čelná,

již svým včelkám dává Česká spořitelna – I u sta hromů! Ted už dosti! Už po krk mám té mizernosti

od lecjakého trhana! Jsem slušný člověk, znám svou cenu a na poctivém mojím jmenu neleží žádná pohana.

A dobrý Čech jsem. V pokladnici vždy dám svůj halíř na „Matici“ – jen lump dá více nežli má! I ke všem ďasům! Natahovat

já nedám se! A předpisovat mi nesmí každý ničema! Jaká to drzost beze sporu! Jen zasedneš s ním ku hovoru,

už jeho šašky pocítíš – jdi mezi své si, špatný čerte, a dál se mezi sebou perte a svoje „Zaslána“ si piš!

Ten český člověk! Má to muka! Kam otočí se, ňáká ruka už trhá jím a strká, rve a slovem, písmem v něj si buší

a křičí, volá, pláče v uši a bubnuje a výská, řve. A všude starost k jeho blahu a denně metou v jeho dráhu

tištěných hadrů celý stoh – a při tom rvou se v konkurenci a řežou tito velnadšenci. A člověk by se zbláznit moh!

A v posled vždycky perla vyjde: – Dej peníze nám, český lide! – Tak nebo tak, jen groše sem! Člověka div to neohluší –

já kapsy zapjal, zacpal uši a teď vás všecky čert už vem!