V měsíční světlo bílé
to za půlnoční chvíle
nad kraj se zvedne hrad,
a s cimbuří se sklání
ta nejkrásnější z paní
a její žalování
do tichých padá lad:
„Jdu z básně od Uhlanda,
mě nazývali Wanda,
můj otec králem byl.
S té zdi já dívala se,
jak pastýř ovce pase,
hoch v mladé, luzné kráse,
a byl mi nad vše mil.
A vzdechy plné bolu,
on nahoru, já dolů
my vysílali v dál –
pak nad spoustou těch vzdechů
vzdýchali všichni v spěchu,
když četli pro potěchu,
co Uhland o nás psal.
A královská já panna
už jednou rozvzdýchána
dál vzdychám se zdí těch –“
V tom zapěl kohout kdesi,
hrad s princeznou pad v lesy,
ta v posled zavzdychne si
a krajem chví ten vzdech.