Byl jednou jeden velekněz, čněl slávou takřka do nebes, za zdobu lidstva cizina, za světce vlastní otčina
jej prohlásily. Štědře sil, co čet a sám si vymyslil po zemi své i po světě o morálce a osvětě,
o cti a pravdě vítězné, o důslednosti železné a řekněm krátce: těchto „o“ by mohlo býti sto a sto
a všecka nesla ssebou vzlet, že právem kořil se jim svět. Však velekněz ten velebný měl také tajuplné dny
jak slunce skvrny. Časem sňal svůj ornát věštce, na leb dal si pytláckou jen čepici a vsadiv kulku v ručnici
do mlčenlivé noci šel a střelil si – ne po zvěři, však byli lidé někteří, že hymnus pět mu nechtěli,
patroni chladní, kyselí – tož po těch pálil; druhý den pak býval tuze potěšen, když ministrantů jeho sbor
mu hlásil, ten a ten že chor je jaksi, ránu dostal prý a neví se, jak, z ruky čí. Těch ministrantů pestrou směs
si choval slavný velekněz, je živil, šatil, platil jim za vonný kadidlový dým i dopouštěl by na ně vlít
též někdy jeho slávy kmit, (vždyť hlásal, člověk živ že je nejenom pouze chlebem zde). A bylo dobře, že je měl:
v svých žácích žije učitel, a tak když vystoup velekněz ze slávy světa do nebes, je tak nám, jako by tu byl;
co kdys tak ženerosně sil, to oni stále hlásají, ač truchlí za ním, jásají, že neodešel, že je tu,
že nepad v mrtvou dřímotu, že Smrt prohrála zápas s ním, že nebyl tvorem smrtelným, že bez něho je smutno nám –
atd. – těmto mátohám se nedivte, znak bolesti, když stihne koho neštěstí, že odejde mu živitel
(těla i duse), zbude žel a ať už je to kdokoli, pak chodí jen a blábolí. Leč v jednom jsou zde chlapíci
ti pozůstalí truchlící, to lebka jejich přebystrá se naučila od mistra, tož pytlačení. Na líc svou
teď masku protiplynovou si nasadí (jdou ve kroku s vymoženostmi pokroku), neznámí za dne bílého
kurážně střelí každého, kdo mistrovi jsa protiven mu kalil náladu, jim den. Tož střílí a ty střely jich
jdou v intencích jen mistrových, ta maska protiplynová je jako ve tmě uchová a oni, ducha rytíři,
v tom rovni svému pastýři jdou kurážně. Jich svědomí je čisto, jsouť si vědomi, že pro mistrovu slávu čest
jich práce požehnána jest. Bez masek sijí, co on sil, pod maskou žijí, jak on žil, tak, jeho praví dědici,
luk vezmou, kámen, ručnici a nic-li z toho nemají, tu zvykem psů jen štěkají – a s tváří dobře zakrytou
pseudo- či anonymitou na všechny ony útočí, jimž nehledli by do očí, což činí vždycky padouši,
jež zákryt očí pokouší ke klukovství a radí jim i k jiným kouskům kulturním. Blah, komu v žití Osud skyt,
kol sebe taký průvod mít, blah třikrát, kdo tu v odchodu zanechá lidstvu, národu tak čilé apoštoly zde
svých metod, praktik, slávy své!
Cookies on Poetry Cove