Pásla si housátka podle vody, vila si věneček pomněnkový. Lukama běžela bílá cesta, v modravou dálku a cizá města.
Jak se tam děvčátko zadívalo, písničku toužebnou zazpívalo. Tou cestou voják jel do daleka, uviděl pasačku, klobouk smeká.
A bílé péro měl na klobouku, k děvčátku zajel si přes tu louku, vojáček, červený mládeneček, požádal panenku o věneček.
„Kdybych ti věneček měla dáti, byla bych trestána od své máti. Kámen by mi na krk přivázala, do vody hodila, proklínala.“
„Máš-li ty takovou matičku zlou, pojď ke mně na koně, pojeď se mnou. Pojedem, panenko, k Fridlandovi, nikdo se o tobě víc nedoví.
Fridland je kavalír a nás má rád, a my zas dovedem krev pro něj dát. Muzika hrá, bubny zabubnují, fridlanští do světa mašírují.
Na východ, na půlnoc, západ a jih, Fridland je nad nima, svět je jejich. Pojď, sedni na koně, děvčátko mé, po bílé silnici pojedeme.
Budem u Fridlanda vojákovat, po světě jak ptáci poletovat. A když tam zhyne má hlava mladá, vezmeš si, děvčátko, kamaráda.
Když toho zabijou, je tu jiný – neboj se, děvčátko, vojančiny. Regiment mládenců, regment je jich, celičký regiment samý ženich.“
Sluníčko na bílou svítí cestu, prach na ní zvedá se, letí k městu. A stará husička zakáhala, a stará matička zaplakala:
„Ty stará husičko, nekáhej víc, pasačka tvá tě pást nebude víc...“
Cookies on Poetry Cove