Jde člověk, hvízdá si písničku, večer už na zemi padá; po boku chlumu jde pastýř tam, dohlídá na ovčí stáda.
Ovce jsou vychrtlé, rouno jim střiženo až k holé kůži. Na zemi není už travičky. Pastýř se zadívá k muži.
Pastýř je prorostlý, berani tlusti jsou, psi též ne chudí. Člověk si hvízdá, že na světě ovce jen v bídě se trudí.
Pastýř že pastýř, pes že pes, berani že též jsou pány – pastýř to poslouchá, sakruje: tohleto, Kristovy rány!
On našim ovcím se posmívá, urážkou hvízdání toto! Berani, ohaři na něho! Dejte mu hezky co proto!
Psi zařvou, několik beranů, jak by jej na roh brát chtělo, i pastýř si po něm něčím prásk (leč aby se to nevidělo).
– Tak vida pastýře! Vida psy! – člověk si vzpomíná letem, kolik let tomu je, co jsme šli on a já společně světem!
Zle tenkrát na nás se sápali, leč tenkrát vlci to byli – a já jsem chtě chránit pastýře pral do nich ze vší své síly!
Kterak se zvěř ta dnes změnila! Štěkají – tenkrát vyli – Hodně se propestřil ten náš svět, nejsme též, jimiž jsme byli! –
A že je pastýř tak ochočil, toť řídké moudrosti náznak, toť vlastně čin jeho největší, hotový tvůrčí to zázrak! – –
Psi tedy štěkli a berani napřáhli rohaté hlavy, tu a tam ovce si zamekla – a konec bojovné slávy!
A co dál? Nic. Pranic. Spokojen pastýř, psi, berani taky – ovcím je zima zas, mají hlad, k půdě zří matnými zraky.
Člověk si hvízdá dál písničku, zří na ta vychrtlá stáda. A večer smutný a nevlídný na holou pastvinu padá...
Člověk si hvízdá dál písničku, jak to má ten pastýř pěkné: berani, ohaři hrnou se, jak on jen slovíčko řekne!
Pastýř si zažehá ohníček, říká si stařičkou větu: Ovečky, usněte, ten náš svět je nejlepší z všech lepších světů...
Cookies on Poetry Cove