Plul nebem oblak, vzduchem pták a ulicí se zpěvák bral a píseň o své lásce pěl a struny loutny probíral:
„Ta, které patří srdce mé, má líbezná, má milená je krásná jako květina, když ranní rosou skropena –“
A bledolící učitel stál v okně školní světnice, až do srdce mu pronik hlas té sladké sloky z ulice.
A každé slůvko v srdci tom mu hrálo, kvetlo, zpívalo, v tom srdci jeho mladičkém, jež dosud lásky neznalo.
Teď miloval. Víc nevěděl, než že je luzná, milená a krásná jako květina, když ranní rosou skropena.
A ve dne měl ji v myšlenkách a v noci vídal ve svých snech, tak každá chvilka života mu nesla růže na svých rtech.
A minul rok a přešly dva a přešlo více takých let, však učitel to nevěděl, neb miloval svůj vonný květ.
Plul nebem mráček, vzduchem pták a ulicí zas zpěvák šel, na loutnu hlučně sobě hrál a takovou si píseň pěl:
„Ta, která měla srdce mé, ta květina má zrosená, je v starém šerém klášteře pod rudou deskou pohřbena.
Však zpěváku Bůh srdce dal a světu ne květ jediný – tak z kláštera jsem vyšel zas a mám rád jiné květiny.“
Ton loutny a hlas zpěvákův ven učitele vylákal a sotva píseň uslyšel, hned usedavě zaplakal.
A v komůrce se uzavřel i jídlo odmít docela a ve dne v noci naříkal: „Má drahá láska umřela!“
A naříkal tak mnohou noc a naříkal tak mnohý den, a když pak vyšel, byl tak stár jak z pavučinek upředen.
A nikdy nemoh popatřit na květ, jenž rosou skropen jest, zřít nemoh pro hněv zpěváky a loutnu slyšet pro bolest.
Cookies on Poetry Cove