A tak ji zřím: jak jezera dvě oči,
zrak ponoř v ně a – srdce utopíš,
modravý nádech hrá jí po vrkoči,
a k večeru ji pobolívá kříž...
A smutno je, že víme všecko předem,
jak časy přejdou, roky přeletí,
jak živé vody potáhnou se ledem,
jak bude jednou v naší paměti...
Stařenka paměť... Mate se a mate...
Vždy něco hledá kdesi v zášeru:
Kdo že to měl ty oči jezernaté?...
Koho to bolíval kříž k večeru?...