Půl světa v zdech svých věčné město hostí. Prelati, biskupové s družinami, vyslanci králů, vévod, měst a knížat s komonstvem pestrým, zbožní poutníčkové
jmen neznámých a z dálek sotva známých dle jmena, přišli, by se poklonili v památném roce dozrálého věku u hrobů svatých, papežského trůnu.
Dva kněží shrnovali lopatkami od rána do večera v hrubé koše peníze zlaté, stříbrné a z mědi, jež poutníčkové na oltáře kladli
nad hroby svatých knížat apoštolských za spásu duší svých a duší drahých v domově dálném, kterým nedopřáno v rok spásy přijít šťastně v svaté město.
Bonifac Osmý dal si zhotoviti pro rok ten togu z purpurové látky, jak nosili ji za pohanských časů imperatoři dávné římské říše,
a zlatou nití dal v ni vetkat květy a z drahokamů kříž dal vyšít v prsa, tak oděn, posadil se, berlu v ruce, rybářský prsten Petrův na svém prstě,
na zlatém trůně v středu kardinalů a střevíc povystrčiv k políbení přijímal pocty vyslancův a lidstva. A ulicemi Říma projížděli
pod vlajícími praporečky církve heroldi na komoních vyzdobených, v polnice troubili a ohlásili, co dává vzkázat svatý otec světu:
Jak v svaté Trojici tři osobnosti, tak trojí vláda v osobě mé leží. Jsem církvi zástupníkem Krista pána a světu Caesar, králům Imperator.
Dva meče položil Bůh v ruce moje k své oslavě, meč vlády nad dušemi, a vlády meč nad mocí toho světa. A oba meče vládnou, oba soudí
a oba trestají – a odvolání z jich činů není. Bůh je zakryt nebem, svět svěřil mně, a já jsem zodpověden za vládu svěřenou! – Tak hlasatelé
volali deně po ulicích Říma, a zbožní poutníčkové poslouchali a jako zrnka v půdu, schovávali ta hřmivá slova do prostičkých duší,
by zanesli je v dálku rodných krajů, kde símě vzejde. V nádherném svém sálu na zlatém trůně v středu kardinalů dlí svatý otec. Kníže za knížetem,
poselství za poselstvím vchází v síni, před trůnem klekají a rety svoje na zlatý střevíc v úctě přitiskují. A svatý otec milostivě vlídně
se usmívá a levicí svou chvilkou projíždí bílou bradou vzpomínaje na předchůdců svých velikost a slávu, na tvrdost Gregora a Alexandra,
na pýchu velikého Innocence – a jeho hruď se rozšiřuje mocně, neb cítí, jak se ku Věčnosti bere věk pokorný, jenž ohýbá se tíhou
a slávou jmena jeho, jež tam nese...
Cookies on Poetry Cove