Král Alfons táhne s vojskem Abruzzami.
Je odpoledne. Na žilnatých bocích
zarudlých vrchů leží plavé světlo.
Na jednu stranu otevřel se údol
a v dálce vidět malé bílé město.
Manetti, králův sekretář a přítel,
je ukazuje: Sulmona to, pane,
rodiště Ovidia, staré Sulmo. –
Král stane, dlaněmi si stíní oči
a zbožně k městu hledě recituje:
„A zahledne-li jednou poutník cizí
zdi vodou bohatého Sulma mého,
tu řekne: Jež jsi takového pěvce
zrodilo kdysi, město bílé, tiché,
byť jiných menší, velkým jmenuji tě,“
tak napsal Ovid, pravda, Manetti můj? –
A sekretář dí dojat: Pravda, pane.
I nakazuje pozdravit král město
a místa toho genia; a snímá
stříbrnou přilbu, snímá přilby vojsko,
polnice třepotají tony fanfár,
prapory sklánějí se – a vše hledí
k bílému místu v zamodralé dálce.