Resignace.

Vidíš nad hlavou se nésti černou bouři řadu let, která v chvilky tvého štěstí neustává blýskat, hřmět,

a tvé lkání tak je plané jako stromu šumění, protesty tvé veršované praničeho nezmění –

Vidíš, že ten život vlastně všech, již kolem tebe jsou, jest jen slokou trpké básně, slokou krátkou, bolestnou,

ještě jen honbou nocí šerou hřmící v divém pospěchu za tou planou efémerou štěstí, lásky, oddechu –

Přemítáš, co dosud spělo světem lidstva myriad, jež tvé trýzně všecky mělo, a šlo přec jen klidně spat,

jeho hroby, jeho jméno a vše, čím je osud rval, tlí tam s nimi zapomněno – žijící jen trpí dál –

Zvykneš s resignací tiše vzít, co život podá ti, nadějím, než vzletnou výše, zvykneš křídla střihati,

zvykneš všemu jako dítě, ba, snad ještě s úsměchem s jinými se honíš hbitě za štěstím a oddechem.

Celkem vzato, ten zvyk krásný tmavou cestou života jediný jest paprsk jasný, jenž tam věrně třepotá,

zvykat a zas zvykat tady – ostatně už správně jdem, jak šly lidstva myriady, jež tlí nyní poklidem.