Tak dvě, tři upomínky chudé
jak smutný plápol hrobních svic,
toť vše teď, co mi z lásky zbude –
a nic víc.
Ty vaše oči vidím líné,
jež nedoved’ jsem – víte snad –
na světě nikdy k věci jiné
přirovnat.
Ó, polních chrp těch barvu mají,
jež slunce žárem zbledly již,
a líně vzhůru pohlédají
v modrou říš.
Měl jsem je rád v té unylosti
i rád v těch okamžiků pár,
kdy pod polibky, v tanci, zlosti
vzplály v žár...
Na nožky vaše myslím malé,
ty pracovité, vábné tak,
že svedly k sobě v každém bále
každý zrak.
Ó, jak mi smutně zní tón známý,
když slyším někde hrát neb pět
tu polku, již jsem tančil s vámi
naposled...
Pak na ten parfum vzpomenu si
a vždy mne pojme teskný žal,
tím vždycky váš vlas jemný, rusý
dýchával.
Když pod stinnými stromů krovy
jsem k vaším skráním rety klad’ –
ó, mám ten parfum topolový
z těch dob rád...
Toť vše, co mi teď z lásky zbude,
jak smutný plápol hrobních svíc,
tak dvě, tři upomínky chudé –
a nic víc...