Tak dvě, tři upomínky chudé
jak smutný plápol hrobních svic,
toť vše teď, co mi z lásky zbude –
a nic víc.
Ty vaše oči vidím líné,
jež nedoved jsem – víte snad –
na světě nikdy k věci jiné
přirovnat.
Dnes vím, chrp polních barvu mají,
jež slunce žárem zbledly již,
a líně vzhůru pohledají
v modrou říš.
Měl jsem je rád v té unylosti
i rád v těch okamžiku pár,
kdy pod polibky, v tanci, zlosti
vzplály v žár...
Pak na ty nožky myslím malé,
ty pracovité, vábné tak,
že svedly k sobě v každém bále
každý zrak.
Jak smutně zní mi ton ten známý,
když slyším někde hrát neb pět
tu polku, již jsem tančil s vámi
naposled...
Pak na váš parfum vzpomenu si
a vždy mne pojme teskný žal,
tím vždycky váš vlas jemný, rusý
dýchával,
když pod stinými stromů krovy
jsem k vašim skráním rety klad –
dnes mám ten parfum topolový
z těch dob rád...
Toť vše, co mi teď z lásky zbude,
jak smutný plápol hrobních svic
tak dvě, tři upomínky chudé –
a nic víc...