– – a papež Gregor věru dobře činí, že k matce boží řídí prosby lidské. Uvažme všecko: Spasitel náš jasný je s lidským tělem nyní v slávě boží.
A na tom těle má též ran všech jizvy a v paměti má všechny zloby světa. Je svatý, dobrý, nejvýš spravedlivý, však že je svatý – musí být i tvrdý
a že je dobrý – musí k zlým být přísný a že je spravedlivý – musí trestat. Neb svět je pánví nepravostí, hříchů, předsíní Gehenny a říší Zlého.
A v tom má tedy papež Gregor pravdu. Chtít prosit Spasitele – marná snaha. On nesmí ani prosbám těm dát sluchu a jistě také nechce. Sám bych zřek se
– a jsem mnich prostý – styků všech s tím světem, kdybych ty býval sklidil zkušenosti, jak Kristus Pán je nese na svém těle. Však dotvrzují obrazy nám ony,
jež v chrámech nad oltáři v zlatém poli z kaménků pestrých jsouce sestaveny, podobu Páně věrnou ukazují – ji umní mistři podle nařízení
biskupů svatých přesně prováděli, ti zdědili ji od předchůdců svojich a tito od svých, až se k apoštolům žebříkem takých pevných zvěstí dojde –
a Pán náš na nich přísný je až k zlosti a neoblomný, prosbám nepřístupný, jen na soudy a tresty zdá se myslit. Tak Gregor papež v rozpoznání všeho
a osvícen jsa jistě poslem božím, tím andělem, jenž často rozpráví s ním, na dobrou Matku Boží ukazuje, k ní prosby, vzdechy, lítost řídit káže,
což správno jest. Máť boží je přec matka, jež vždycky ještě smí se přimluviti u Syna krále. Pravda, na Golgathě jí srdce puklo. Ale v oslavení
nynějším jistě vše to zapomněla a radostnými zraky dívajíc se vybízí přímo všechny trpitele jí svěřiti se, jí jen důvěřiti,
neb může-li kdo oblomiti Krista, pak Panna je to, roditelka jeho. A v tom má tedy pravdu papež Gregor. Hle, mor byl v Římě. Město vymíralo
a vyhaslo by. Kázal papež Gregor velikým průvodem jít k chrámu Matky a šli jsme tedy. A hned to se stalo: Nad starým Kastelem se zjevil anděl,
meč v pochvu schoval a mor rázem zmizel. Ó Matka mnoho, Matka všecko zmůže. Vždyť za královnu nebes povýšena pluk andělů má stále k službě svojí.
Kde syn je vázán tuhým božským řádem a nesmí ani, byť se mu i chtělo – královna Matka o své vůli může a nemůže-li, všeptne prosbu Synu
a Syn, jenž nesmí dáti na hlas světa, dá na hlas Matky. Neb i v božském řádu má Matka místo své, jež nepomíjí. A tak je jisto: zásluhy má velké
o město Řím a církev papež Gregor a právem za živa jej světcem zovou: však ze všech jeho zásluh nepřednější je ta, že ukázal nám na Máť boží,
že lidstvo naučil k ní utíkat se, k ní obracet se v bolestech a přáních, za jitra prosit o všechen zdar pro den, z večera prosit o poklidné spaní,
v životě prosit o smrt bezbolestnou, v hodině smrti o soud milosrdný.
Cookies on Poetry Cove