Už byl jednou nohou v křtitelnici
Ratbod, plavovlasý Friesů kníže,
Odina byl už se odřek, model.
Svatý Volfram, cele ochraptělý,
zbytkem hlasu ještě doličoval
život posmrtný mu, krásu nebes –
tu se Ratbod zastavil: – Což kněže,
shledám já se v nebi s předky svými,
s hrdiny a muži lidu svého,
o nichž pěvci naši písně pějí
a jichž jmena žijí v duších Friesů? –
Otázka ta oživila znovu
zmdlelý jazyk světce křestitele:
– Jak je možno tam se s nimi shledat?
V slávě nebes ty se budeš kochat
v sladkém štěstí se svatými páně,
ale pohani ti v ohních pekla
smažiti se budou v hrozných mukách –
Nedomluvil. Ratbod stáhl nazpět
nohu v křtitelnici namířenou,
zasmušil se, kroutil plavou hlavou:
– Já svých předků neopustím, kněže,
za nimi já životem šel celým,
za nimi ať po smrti jde duše. –
Pokřtěn nebyl. Pohanem žil dále,
pohanem i zemřel Ratbod friesský.