PRVNÍ KONSUL

– ne, v státní radě viděti se musí! Což voják! Máme spoustu vojevůdců, Augereau, Moreau – než státník, pravím státník, jenž všechno účelně a pevně vede –

On jediný je! Ano, víme všichni, že výtečně se vyzná v státním stroji – Jak „vyzná“ pouze? Občane, toť mýlka, toť hrubá mýlka! Lze-li přirovnati

stát k stroji, nutno hlasitě pak říci: On strůjcem jeho, On jej uved v pohyb, On řídí jej, On jediný, jenž pronik ty funkce kol a koleček všech četných –

Já obdivuji neúmornost Jeho: mně ondy konsul Lebrun vyličoval, jak při poslední schůzi téměř všechny už spánek zmáhal – On jediný seděl

tak čil a svěží jako při počátku, kol třetí z rána povzbudil je vtipem: – Nic platno, musíme si zasloužiti žold, jejž nám země platí. Pokračujme!

Je pravda. Při tom nutno akcentovat, že každé debaty jest nejen vůdcem – i otcem návrhů je, debaterem i tvůrcem slední stilistické formy,

jež paragrafům důstojné dá roucho a to je vždycky jako čistý mramor, že filosof i básník chvít se musí radostí nad ním. Střízlivý jsem právník,

však tvrdím, žádný z francouzských že králů za celý život nepracoval tolik, co tento mladý člověk během roku. A všichni, jak je v dějepise máme –

Však v jeho přítomnosti není valně člověku volno. Jde tak cosi z něho, jak mlčenlivý nadzemský by Osud se díval na vás – Dobře znám ten pocit.

A člověk při tom cítí v sobě maně, že vůli tvoji přivázal k své vůli a zachovat se chceš, by pohled jeho k tvým očím zalet mile blahoskloně.

Je genius to. Genius? Mně nelze se s pojmem tímto nijak spřáteliti – Snad člověk nevšední či nadčlověk snad, proč genius? To slovo zní mi prázdně.

Nu, genius – toť značí vždycky problem. Je lidstva květ to, který za sta roků Příroda stvoří. Nikdy nelze říci, zda k zlu či dobru. Osudově nese

se po své dráze. Nutnost činů jeho je mimo něj – a je pak vždycky křivdou jej chtíti činit za ně zodpovědným – Že pochybnost by byla: K zlu či dobru?

On, jenž je požehnáním pro Francii? Jenž pořádek a stabilitu značí? Jenž vyšel z Revoluce, ukončil ji a hrůz ji zbaviv, národu dal svému

ovoce její, z krve očistěné? Mám tohle v mysli: Když byl první konsul onehdy hostem u Josefa bratra, byl jsem tam taky. Šli jsme v Ermenonville

a snídali tam, a potom procházeli se topolovým ostrovem, kde leží Jean Jaques. U hrobu jeho konsul stanul a dlouho mlčel. Pohled šedých očí

kdes v prázdnu ztracen, rety uzamknuty. Pak mávl rukou: – Pro Francie pokoj líp bývalo by, kdyby ten byl nežil. – (Jeana Jaquesa mínil.) – A proč, generále?

On připravil přec Velkou Revoluci – já nadhodil mu – myslím, občan konsul že nemá příčin lkát nad Revolucí. – – Nu, dobrá – řekl ostře – ukáže se,

zda nebývalo líp by pro klid světa, nás kdyby nebyl čítal v počtu živých, tož mě a Rousseaua. – Odmlčel se náhle a hlavu skloniv, dále šel svou cestou.

Já též už mlčel. Není volno, v žerty se pouštět se člověkem osudovým. Nechápu... On je štěstím pro Francii, je zrakem jejím, dechem, duší její

a chce-li Osud zachovat ji v klidu, jej zachová nám. Nevím. On tak řekl a já se zachvěl...