Tu zlíbat chtěl bych plným lásky žárem!“ –
„Má ještě v líci neviny květ bílý!“
Tak před divadlem lidé hovořili
a hleděli té dívky za kočárem.
I vážní muži o tom štěstí snili,
skrýt bouři vnitřní na tom ňadru jarém,
a baron jeden poslal sluhu s darem:
„Jean, jdi, kam půjde diblík roztomilý!“
A v kočáře už zatím ona zřela
s úsměvem dětským v líci čtveračivé
svou slávu, po níž toužila dny všecky...
Ó, propasť od ní dělí tebe celá
a tam buď sklamání tě vrhne divé,
neb ty v ni vrhneš ňader pel, smích dětský...