Jest večer mrazivý. Zem pod sněhem se tají, a mlha nevlídná jest její staffaží, jen tam, kde lucerny svou žlutou září plají, pruh světla třesavý mhu šedou proráží.
V té šíré ulici, jež ku hôtelu vede, jak víří, bouří to; jak všechno spěchá dnes, sta postav kvapících a sta kočárů jede kol domů zčernalých na velký, stkvělý ples.
Na rohu ulice pod plynu sporou září, kde v levo vozů dav se musí zatáčet, má stojí rekyně, je dítě ještě tváří, prodává květiny, a jest jí patnáct let.
Dnes nedbá, zimy dech že líčko její bělí, že ručka chví se jí juž celá zmodralá, má radosť, prázdný že je skoro košík celý, že dobře v plesu den své květy prodala;
a na to vzpomíná, jak nyní v šumném sále při hudbě vznáší se a postav krouží dav, jak presentují se ty její květy malé, jak přijímány jsou s úklonem krásných hlav;
a na to vzpomíná, jak vstoupí do té chýše, kde šedý, chorý děd ji čeká na loži, jak rychle přiskočí, jak obejme ho tiše a mědě legii po stole rozloží –
však, dítě ubohé s tím okem velkým tmavým, už pusto v ulici, proč domů nepílíš? Hluk stichl kočárů, a krokem pospíchavým kdož teď jdou ulicí – ti nekupují již. –
Než kdo jest chodec ten, jenž u tebe se staví, chce ještě kupovat? Zří ke dnu košíku, teď rukavičku sňal a fialek sbor tmavý si zvolna zastrčil do dirky zimníku,
máš radosť, zaplatil ti jistě nadpočetně, však proč stát zůstává, proč nepospíchá v ples, kde kráska čeká ho, již baviti má vzletně a s kterou zadal se na čtverylek dvé dnes?
Co šeptá, dítě, ti, proč ruku tvoji bere, proč zří ti upřeně v hloub zraků nevinných, proč jemní hned svůj hlas, a proč se mu hned dere po prosté řeči tvé tak blahosklonný smích?
„Ó pojďte, pojďte jen, tam zimu trochem čaje a zaženete hlad tam skvostnou večeří, mně, malá, líto vás, jste jako kvítek ráje, hle, jíní mrazivé vám bělí kadeři.
Já děda dobře znám a vše mu zítra povím a lahví vína dnes si na něj vzpomenu, ó dítě, pojďte již, za stolem mramorovým ať ohřejete se při teple plamenů,
jen na půl hodinky, až trochu okřejete, chci s vámi k domovu sám pro bezpečnosť jít a díků nežádám – až jednou vzpomenete, nu, můžete se pak – jen za mne pomodlit.“
Ta dívka s tebou jde, ó dobrodinců vzore, jak ona, věřím já, ti všechno na slovo, ty v sál ji zavedeš, kde líčko její sporé po čaje sklenici se zbarví v růžovo,
ty nakrmíš ji tam, ty napojíš ji vínem, ty chytře zapleteš ji v sladkých řečí síť, a líc jí bude plát a oko v žáru líném, a tmavý její vlas pak můžeš rozpustit.
I vyžilá tvá líc se zardí barvou žhavou a dávná jiskra vzplá ve zhaslém oku tvém – a zítra druhům svým nad kouřící se kávou ty budeš povídat s tím bídným úsměškem,
jak uzmuls lacino ten nejkrásnější květ to květinářce té, jíž bylo patnáct let...
Cookies on Poetry Cove