Máme je, kněze a proroky,
hlas jich zní z národních mečet,
hlas vřelý, smysl v něm hluboký –
já, cynik, já jsem jich nečet!
Sám jsem jich nečet a nedal bych
jich ani do ruky lidu:
nic není horšího, než plný břich,
než líné trávení v klidu,
než těch rad směs, moudrost všeliká,
a pěkně srovnaná creda –
jazyk je tisíckrát přežvýká,
mozek však vzrušit se nedá! –
Čert vezmi proroky! Pro děti
ať píší bájky a rady –
lid má však především mysleti,
mysleti především tady!
Štípejte, bijte jej, práskejte,
až se mu zbouří krev líná,
usnout mu za světla nedejte,
dejte mu ostrá pít vína!
Má-li hlad, dejte mu potají
do jídel fizole, boby,
které pak v duši mu zbobtnají,
klid ruší, mučí a zlobí –
neboť tak bylo už věk co věk,
všech revolt hlásí to děje:
když bouří mozek i žaludek,
pak lidstvo ku předu spěje...
– Ničevó, přátelé! Řeče ty
proklouzly maně rty mými.
Čert vem ty národní mečety
a kněze národní s nimi!