PROMĚNY.

Tys konvalinkou byla v jaru mládí, jež skryta vždycky vážnou vůni dýše, ji stinný lupen v žáru slunce chladí, a měsíce třpyt zapadá k ní s výše.

Ó, tenkrát, slečno, vzpomínáte, na kruchtě vždy jsme zpívali, ty vaše drahé copy zlaté vám volně k zemi splývaly,

vy v pausách upřeně jste zřela jen v malou knížku modlicí, a pověsť o vás roznášela, že hotovou jste světicí,

že chcete pryč ze hříchů zdroje – tak ústa děla veškerá – a zanést vábné oči svoje v zdi pochmurného kláštera.

Pak byla’s něžným poupětem, jež záhy den ke dni rozvinuje svoje vnady – ó, znám ty muže, znám ty jejich snahy, už tenkrát připnout k prsoum květ ten mladý.

Jak brzo, slečno, zapomněla jste kláštera a zbožných tuch, a proměněna rázem celá jste hrdě vstoupla v světa ruch!

A na koncertech, plesích šumných váš vznášíval se vábný zjev, co srdcí pobouřil tam dumných, jak zpěnil mnohou mladou krev!

A vy jste šla tak všeho středem, tak milá, krásná, vznešená, vše poraňujíc pouhým hledem – a sama nikdy raněná!

Pak byla’s růží, kterou v podnebesí zář slunce plným, vábným leskem zlatí, a každého, kdo jda jí nevšimne si, hned trnem, vůní chytí obdiv vzdáti.

A tenkrát, slečno, v davu jiných i já byl vaším ctitelem, a na plesích a v parcích stinných, pod stromů milým ševelem

my všední řeči pronášeli, jak se již vždycky mluvívá – ó, kde ten mladý zápal vřelý, ó, kde ta léta bláznivá!...

My vzájemně si přáli štěstí, a slzy nevstouply nám v zrak, my rozešli se bez bolestí a zdravili se vlídně pak.

Pak byla jsi jak pivoňka ta chladná – květ nádherný – však kvete v podjeseni, je krasší snad, než letní růže vnadná – však vůně, žáru jejího v ní není.

A tehdy, slečno, motýlci ti, ti řádní příslušníci škol, již okem vaším dříve zpiti tak houfně polétali kol –

už mizeli – a zřel jsem pány k vám chodit v plné důvěře, jich život, mravy urovnány jak řídké jejich kadeře –

však vy jste nehodlala vzíti na ruku sňatku řetězy, na ruku, kterou chtěli míti – však obtěžkanou penězi...

Když v podzimku zřím bodlák červenavý, jenž chudý květ svůj nese s lhostejností, mně zdá se smutnou troskou letní slávy a tesknou vzpomínkou být minulosti...

Jest konec písně... Lásky nové a jiní lidé kolem nás... co šeptávali naši rtové, to šeptají si oni zas...

Vám lhostejnou je moda celá i tanec vám zas protiven, zas jdete zbožně do kostela se modlit z rána každý den...

Ta píseň vaše dozvučela a nemá žádné ozvěny, hezky jste, slečno, hezky pěla – však bez citu... a bez ceny...