PROMĚNY

Tys konvalinkou byla v jaru mládí, jež skryta skromně vážnou vůní dýše, ji stiný lupen v žáru slunce chladí, a měsíce třpyt zapadá k ní s výše.

A tenkrát, slečno, vzpomínáte, na kruchtě vždy jsme zpívali, ty vaše drahé copy zlaté vám volně k zemi splývaly,

vy v pausách upřeně jste zřela jen v malou knížku modlicí, a pověst o vás roznášela, že hotovou jste světicí,

že chcete pryč ze hříchů zdroje – tak ústa děla veškerá – a zanést modré oči svoje v zdi pochmurného kláštera.

Pak lilií jsi byla sněžnou skvělou a z tvého nitra voněl sen tvůj zlatý – a člověk netoužil víc duší celou než zlíbat lem, jenž vroubil tvoje šaty.

Jak brzo, slečno, zapomněla jste kláštera a zbožných tuch a proměněna rázem celá jste hrdě vstoupla v světa ruch!

A na koncertech, plesích šumných váš vznášíval se vábný zjev, co srdcí pobouřil tam dumných, jak zpěnil mnohou mladou krev!

A vy jste šla tak všeho středem tak milá, krásná, vznešená, vše poraňujíc modrým hledem – a sama nikdy raněná!

Pak bylas růží, kterou v podnebesí zář slunce plným, vábným leskem zlatí, a každého, kdo jda jí nevšimne si, hned trnem, vůní chytí obdiv vzdáti.

A tenkrát, slečno, v davu jiných i já byl vaším ctitelem, a na plesích a v parcích stiných pod stromů milým ševelem

my tiché řeči pronášeli, jak se již vždycky mluvívá – ach, kde ten mladý zápal vřelý, a leta, viďte, bláznivá!...

My vzájemně si přáli štěstí, slz oči naše nelily, my rozešli se bez bolestí a vlídně se pak zdravili.

A potom bylas astra pestrá, chladná – květ smutku, daný v úděl podjeseni, má barev víc, než letní růže vnadná – však vůně, žáru jejího v ní není.

A tehdy, slečno, motýlci ti, ti idealní nadšenci, již okem vaším dříve zpiti vás obletali ve věnci,

už mizeli – a zřel jsem pány k vám chodit v plné důvěře, jich život, mravy urovnány jak řídké jejich kadeře –

však vy jste nehodlala vzíti na ruku sňatku řetězy, na ruku, kterou chtěli míti – však obtěžkanou penězi...

Když v podzimku zřím bodlák červenavý, jenž chudý květ svůj nese s lhostejností, mně zdá se smutnou troskou letní slávy a tesknou vzpomínkou být minulosti...

Je konec písně... Lásky nové a jiní lidé kolem nás... co šeptávali naši rtové, to šeptají si oni zas...

Vám lhostejna je moda celá i tanec vám zas protiven, zas jdete zbožně do kostela se modlit z rána každý den...

A teď tam s myslí odevzdanou zas pánu bohu podáte tu duši světem usmýkanou a srdce žitím prováté...