Noc březnová už kryje věčné město,
však svatý otec proti obyčeji
v síň jídelní se dosud neubírá.
Tou chodbou, jejíž strop je zdoben řadou
fresk biblických kdys rukou Raffaela,
přechází papež, do tmy pátrá stále,
jakoby čekal cosi s oné strany,
kde Andělský hrad černý trup svůj zvedá.
Tu a tam chvilkou otevrou se dveře,
v ně prelat nebo sluha hlavu vsune
s otázkou němou v udivených očích –
však svatý otec chodí, slova nedí,
a pátravými zraky v temno zírá.
Konečně blysklo na temeni hradu
světélko žluté, třese se a chvěje,
jakoby někdo s lucernou tam kráčel –
teď světlo stojí nehybně jak hvězda.
To znamením jest, že byl v této chvíli
v té jedné kobce Andělského hradu
uškrcen Carlo Carafa, jenž dosud
byl kardinalem svaté římské církve
a pravou rukou kdysi ujce svého
papeže Pavla. Felonií vinen
a v nízkém mordu na švakrové svojí,
manželce vévody kdys z Palliana,
byv nalezen a usvědčen, k té smrti
sentencí papežovou odsouzen byl
ve slavné konsistoři kardinalů.
A proto lucernu tam drží strážce,
žeť vykonáno... Svatý otec vydych
a poznamenav sebe řeckým křížem
jde do jídelny. Vlídným zrakem zdraví
své hosty, prelaty a kardinaly,
usedá svěže a dí po latinsku:
– Rozdrcen taškář jest, a nám zas volno. –