Malá Sylva mudrovala
o čase a o životě:
Je to divné. Vzpomínám-li
jenom na dny nepříjemné,
když se máma rozhněvala,
když jsem rozbila si pannu,
když mi něco odepřeli,
co bych byla ráda měla –
tu se zdá mi, že jsem žila
tuze, tuze dlouhý život.
Když zas na ty chvilky myslím
kdy mi bylo, že se všechno
na mě směje a já na vše –
zdá se mi můj život krátkým,
jak bych včera přišla na svět.
Je to všecko tuze divné...
Malá Sylva myslí, myslí
na záhadné délky času,
na záhadu svého žití,
jako myslily a myslí
celé věky moudré hlavy
básníků a filosofů,
moudré hlavy, které v posled
nedomyslily se jinam,
než ta milá tmavá hlava
a ta moudrost malé Sylvy.