Paňáca chodí po provaze
a divákům se tají dech –
Taková výška! – srdce chví se
a výkřik sedí na ústech.
Paňáca chodí, hopkuje si,
dal tyči klesnout z ruky své –
se smrtí přímo koketuje
a zrovna k tanci si ji zve.
Shoup dolů se – však špičkou nohy
se na provaze zavěsí –
zas vyšvih se – a tropí šašky
si mezi zemí, nebesy.
– Co pravda, chvíli se to snese,
mám rád ty věci – soused dí –
však čeho příliš, toho příliš,
vždyť člověka to unudí. –
Už místy zívnou, místy pustí
se do hovoru diváci,
co paňáca se stále ještě
nemoudře vzduchem trmácí.
Už lhostejnost se mění v odpor –
ach, paňáco, tys propás čas –
teď zbývá už jen sletět dolů,
teď zbývá už jen zlomit vaz!