Nic nevadí – Vy soudil jste jak druzí.
Mou dílnu zřel jste zahalenu prachem
a kámen roztříštěný lítal kolem
a k tomu všemu viděl jste, jak často
já, umazán, a hrůza! – bez kabátu
s kolečkem vyjížděl jsem na silnici
a štěrkoval ji – – – jaký div, že vzdychl
jste nad básnickou mojí minulostí
a litoval, že já – ne bez nadání –
tak padl, že už štěrkařem jsem nyní
cest národních – –
nu, soudili tak mnozí,
ten vzdych, ten zatratil mě povzneseně.
Však kdybyste si býval všiml, pane,
i toho štěrku, poznat byste musil,
že odštěpky to mramoru a žuly,
a že se tedy v dílně dít cos musí – –
však dosti o tom – – dnes mě potěšilo
to vaše milé rozjařené slovo,
že nezmate vás příště prach z mé dílny
a kolečko a štěrk, já bez kabátu,
že máte víru ve mě... Dosti. Stačí.