Tři dny jsem tě neviděl, má milá,
tři dny o tobě nic neuslyšel,
za ty tři dny pak se tohle stalo:
Prvý den jsem bouřil. Na tě, na svět,
na celé to hloupé živobytí –
(víš přec, jak jsem zvyk si na ty naše
denní procházky a rozhovory –
tolik roků závadou nám nebyl
ani liják, mráz, ba, ani nemoc);
druhý den mi bylo už jen teskno,
jako stromu na podzim, když serve
vítr zlý mu zbytek žlutých listí;
třetí den – už bezradné jen pusto:
tak je asi ptáku vězni, když se
dostal z mříží klece, rozhlíží se
po nebi a zemi, hledí v dálku,
uvažuje, kterým směrem letět –
Odletěl jsem v dálku, moje milá,
nevrátím se do mříží své klece,
budu hledět, jak se s příštím jarem
holý strom zas svěže zazelená –
měj se dobře na vždy, moje milá,
za všecko ti žehnám, ale nejvíc
za tři poslední dny opuštění –
a víš, cítím dneska, moje milá,
že ten třetí z všech byl nejsmutnější.