Tak jako dnes to slunce zapadalo,
svit roztesknělý ležel v širém kraji...
Šla vedle mně, šat nemodní a klobouk
snad dostala, kam chodívala učit
dvě tupé žabky. – Oblekám se vždycky
jen individuelně – povídala
s falešnou pýchou, když jsem pohled maně
na její mantilu. Od rána k noci
šla po hodinách, muž byl chorý zlostník,
a čtyři děti, nejstarší šest roků –
a vše to životy své z ní jen ssálo,
vše na ní spočívalo. Bylo jaro,
den v dubnu vlažný, kdy i v udupaném
se srdci stesk a touhy probouzejí
a duše hladoví po jiných slovech,
než denně slýchá. Snad mě měla ráda.
A já jí ani almužnu dát nemoh
jen proto, že tak byla tím, čím byla...
Šli lukami jsme, přívalem prach zlatý
se táhl v dálku po vzbuzené trávě.
A náhle stanula a tiskla k očím
si kapesníček. Potom jaksi stroze
a s trpkou strojeností v hlase řekla,
že musí domů – – – Dnes by člověk plakal...
Ne, není radno zajít v upomínky,
když slunce teskně stojí na západě.