Ta divná odpolední chvíle,
kdy západ začne plápolat!
Tu člověk v dlaně hlavu chýle
vzpomínkám nemůž’ odolat!
Ta nebesa, tak leskuplna,
tak září štědra, vznešena,
že v šedé dáli mraků vlna
jest jimi krásně zlacena!...
Ó mladé sny, ó touhy mládí,
kdy raketou verš první vzlet!...
A drsný život dále pádí –
kam člověk cílil!... Kde je teď!...
A západ zvolna dokrvácí,
a zlatá červeň zhasíná,
a člověk s trpkou resignací
jen dál a dále vzpomíná!
Čas urval veršům sílu, vzlety,
a setřel s křídel jejich pel,
a strhal s duše všechny květy –
a člověka zde zapomněl!...
Teď v šedý prostor kanceláře
na hrozných číslic hromadu,
jak z mladosti sen, padá záře
mu hasnoucího západu.
V těch stěnách verš je tíhou spjatý
a bojácný a churavý,
jak pták, jenž o železné dráty
si v kleci hlavu krvaví...