Řev kolem, záští svítí v každém oku
a zřídka slyším slovo přátelské –
toť úděl můj už skoro půl sta roků
na cestě mojí spisovatelské.
Byl soudcem jsem. I katem po případě.
Na poplach zvonil, rušil hnící klid.
Byl vojákem jsem, leč ne nikdy v řadě,
vždy hlídkou byl jsem. Musilo tak být.
Dnes – jak bych chodil mezi hlušci, slepci,
řve každý cos, co nikdo neslyší,
slov žongleři a hubou clowni křepcí –
co černé mraky stojí ve výši,
co národ zubožen a zmámen jedem
prokletých frasí, doktrin pitomých –
jak mohu být zde necitelným ledem
a neužívat starých zbraní svých?!
Sám. Nenáviděn. Takhle vždycky bylo.
Ten život stil má. A já provedu
to Osudem mi přikázané dílo,
jak začal jsem kdys, věrně k posledu.
A prozradím – vy svědky jste, mí bozi –
co vždycky bylo tajným přáním mým:
by bludné byly moje diagnosy
a já byl soudcem nespravedlivým.