Ah, zastavuješ? Přepřahá se?
Jdi tedy koně vyměnit –
já vína sklenku pít chci zase –
jsem tamhle – vidíš, onen štít.
To byla jízda! Ten můj kočí
jel časem jak ďas opilý
a někdy zase zavřel oči
a zastavil i kobyly.
Je těžká řeč s ním. Někdy – kdo ví –
jak ryba něm, jak pařez hluch –
a někdy řízné slovo poví
a jako houslista má sluch.
To byla jízda! Mrazy ledné
a hned zas vzduch byl plamenný
a mhy zas, v nichž to slunce bědné
jak oranž tkvělo červený.
A kdyby ten můj postilion
byl chtěl jet aspoň silnicí!
Však mluv s nim, zkus jen, poví-li on,
chlap železnou má palici:
Kde jaké bahno, louže jaká,
plot, propast, potok, skalní sráz –
do všeho letí letem ptáka,
ach, kolikráts moh zlomit vaz!
Kde jaký pes – nu, kdo se diví,
když bryčka dá se do tance?
Pes tvor je řádný, přebedlivý
a klidných mravů zastance –
tož vylít na nás zlostí běsně
a rozčilen byl velice
a rozštěkal i druhé děsně
kolegy z celé vesnice –
nu, tak jsme jeli. Jízda, páni,
již člověk za sebou má rád
a nechtěl by už za svět ani
ji ještě jednou prodělat.
– Ah, tu je kočí! Přepraženo?
Tak jedem! Páni, na zdraví!
Chlap zdá se mít teď nadrženo –
ví bozi, kdy zas zastaví.