Dva měsíce už berem se světa krajinami,
nad námi stále nebe, Peregrin svatý s námi.
Poutníci od daleka, domovem v české zemi
a od ní pozdrav Římu a poctu neseme my.
My uviděli hory a sněhů spoustu na nich
a hrady velkolepé a města na hor stráních.
A lidi cizích řečí a jiných mravů zřeli
a vždycky jsme se s nimi dost dobře srozuměli.
Ty nohy naše s touhou se k Římu ubírají,
kde duším našim klíče k nebeské slávě dají.
K nebeské slávě jisté, neb za čas cesty celý
my očistcové muky jsme všechny odtrpěli.
K svatému městu Římu jde cesta bílá dlouhá,
však nohy naše sílí vždy naděje a touha,
že hrobu světce Petra se brzy pokloníme,
své hříchy vyznáme tam a pozdrav vyřídíme
té naší české země a pražských chrámů, věží
a všech těch našich svatých, již v hrobech svých tam leží,
že ofěru tam dáme a že budeme moci
popatřit ve tvář jasnou svatému v posled otci.
Snad získáme tam někde ve vhodném okamžiku
kost nějakého světce, ostatky mučenníků
a potěšíme jimi ty patrony své svaté,
až vrátíme se zase do Prahy stověžaté.
Tak s nadějí a touhou se noha k předu šine,
jdem pod ochranou tvojí, ó svatý Peregrine!