Má oči dobré, šedé, líné, v nichž kmitne blesk jen bezděčně, řeč rychle z tenkých rtů jí plyne, má ráda slovo: „báječně...“
Vlas její rusý česán vždycky, jak radí Bazar důkladný, šat modní splývá harmonicky s tím tílkem v celek bezvadný. –
Nač lhát?... Zjev její musím zříti za dne i v noci v snění svém... jest jitro nového to žití či svit před smutným západem?
Oč moudřejší je komár malý, jenž žije jedno podletí, když jednou křídla trochu spálí, už víckrát k ohni neletí!...
Má rusá slečno, tentokráte se, viďte, pranic nestane, a k muce nové, děsné, klaté mé srdce, viďte, nevzplane!
Když na Žofíně při koncertu my setkáme se v letní dny, na pozdrav můj vy polo v žertu mi vraťte úklon obřadný!
A v lednu v bále, kdybych taky vás k tanci vyzval všetečně, vy rcete, mhouříc líné zraky: „Jsem znavena již báječně!“
A setkám-li se někde s vámi na filistrovských výletcích, kde milosrdně dají dámy za špatné vtipy krásný smích:
tak něco mluvte, jako včera jste prohodila bezděčně: „Láska je žití phylloxera, však já – jsem zdráva báječně!“
Já tajně vzdychnu: Kdyby chtěla nás určit sudba k štěstí jen, pak nebyla by jistě směla zde stvořit tolik, tolik žen...
Tak budeme si stále zvykat a to tak vždycky řekneme, a budem to tak dlouho říkat, až tomu věřit budeme.
A byť i srdce pozvedalo svůj časem úpěnlivý hlas – to bude trvat jenom málo, a rozum umlčí jej zas.
Pak snad to snesu beze trudu, až půjdete s kýms k oltáři, pak snad i honosit se budu moudrostí onou komáří...
Cookies on Poetry Cove