Světy krouží po svých drahách
od pravěku do věků,
jak je vedou slunce bílá,
matky jejich, v daleku.
Ve prostoru bezhraničném
v zamodralém etheru
čeká Věčnost. Jednou hrobka
pro tu rušnost veškeru.
Kde je země? Byla vůbec?
Její život, sláva, pych?
Nikdo jí tu nepohřeší,
sudba všech to zemřelých.
Boje, vítězství i muka –
bez sledu odvanuty,
myšlenky i velká jmena –
navždy zapomenuty.
Naše verše, naše láska,
naše trýzně, radost, žal –
Hlucho. Jenom světy šumí
na svých drahách dál a dál.