Chusrui Parvis, král všech králů, má v svém sadě dastadžerdském tři tisíce bujných růží, jakých jinde nevidět.
A v paláci dastadžerdském má tré tisíc zlatých komnat, v nich tři tisíce žen lepých, jak jich jinde nemá svět.
A z nejkrasších nejkrásnější, růže růží, luzná Širin, radost očí, sladkost duší, něha veršů básnických.
V širé síni má král králů trůn po otcích poděděný, drahokamy, zlato září ve klech slonů indických.
Chusrui Parvis v středu žen svých na trůně plá jako slunce, jako slunce, které svítí v počtu lesklých černých hvězd.
Z krajů světa nejdálnějších posli kvapem přicházejí, zprávy nesou od vojsk perských, o vítězstvích nových zvěst.
Otroci sem nesou kořist vzatou v zemích přemožených, vyslanectva stoupají sem s dary králů poplatných.
V taktu tamburin se všichni před trůnem až k zemi kloní – neboť nesmí oči jejich zřít do lící posvátných.
Náhle člověk v šerém plášti u stupňů se křesla staví: – Mohamed ti, prorok boží, králi posílá ten list. –
Vytasili meče stráže, tři tisíce žen se chvělo – ale Chusrui, král všech králů, usmál se a začal číst.
– Bůh je jeden, totiž Allah, Mohamed je prorok jeho, mimo víru není spásy, všecko jiné klam a mam.
Nemeškej, ó králi perský, před světlem si nekryj oči, kdo jde ze slunce, jde z žití, kdo jde k pravdě, zniká tmám.
Vyvol světlo. Lhůta krátká. Allah brousí kopí, šípy. Hledej jej, sic běda tobě, on-li tebe vyhledá. –
Křížem roztrhl král psaní, vmet je Arabovi v líce, Arab kleká, lístky sbírá, k rtům je zbožně pozvedá.
Odchází. A král všech králů hlasně rozesmál se za ním, smíchem zazvonily rety tří tisíců lepých žen.
Nejjasněj se smála Širin, nejkrasší ta z nejkrásnějších, radost očí, sladkost duší, básníků všech luzný sen.
V hloučku věrných v žluté poušti vyslech posla prorok boží, na prsa si složil ruce, zadíval se do dáli:
– Jak on list můj, říši jeho bude trhat Allah v krátku – A ty tmavé oči jeho s vírou v dálku zíraly.
Cookies on Poetry Cove