PORTRÉT MÉ HOSTITELKY

V čas květu Říma, tenkrát za Nerona, poprvé na tom světě žila ona. A měla Artemidy pohled tmavý i Afrodity úsměv shovívavý,

zjev Héřin, sladkou moudrost Atheninu. Stál palác její v středu Aventinu, stěn bílý mramor svítil temnem stromů, (neb veliký park ležel kolem domu,

kde laury byly, fíky, mandlovníky, olivy šedé, cyparessů šiky a bílé hermy bohů nesmrtelných – vzácné to práce řeckých mistrů čelných),

vestibul prošel’s, z celly své tě zdraví janitor černý, Numiďan to pravý, a vede atriem tě, jehož stěny jsou ději z Aeneidy vyzdobeny,

a v jehož středu vodotrysk se tříští; zem kamenná se mosaikou blýští, tvé sandály se na ni tiše kladou, a vstoupíš v peristyl: tu stojí řadou

v čtverhranu sloupy, až k těm hlavám jejich od země vzhůru rudých ve peřejích se vlní růže, kvetou, zeď to živá, dech omamný z ní těžkým proudem splývá

a nutí snít. Ty růže milovala. Zde byla ráda. Její rudá palla se dobře v červeni té odrážela. Ta zlatými se květinami skvěla,

jež umně stkaly na hedvábném kmentu osmáhlé otrokyně z Orientu, nádherné, štíhlé, dar to prokonsula. Ze šatu toho jemná vůně dula

a tkvěla všude, kudy prošla v letu. A žila. Dělaly jí toilettu, ji koupaly a česaly jí vlasy, stůl vystrojily – potom usedla si,

čtla Ovida, či verše Catullovy, neb Petroniův svižný román nový, i listy psala, vtipu pravé skvosty, vzdáleným známým, přijímala hosty,

i probraly kus nový na divadle i nový poměr kterés krásky svadlé i šeptný klep z paláce císařova i z senátu – a tlumila se slova –

i mudrováno časem bylo dosti o životě, o duše nesmrtnosti, o starých bozích, které skepse sžírá – snům Platona jen byla dána víra,

jej cenily si... Nad tím rozhovorem by Cicero byl mohl šílet skorem: to nebyla už dikce jeho čistá, jich latina už rozrazila zjista

gramatik pouto, mrštně vyskočila a šípy řeckých citátů kol sila. Když tesknota ji někdy divná jala, hadačku známou zavolati dala,

jí naslouchala ve ztrnulém žase a za chvíli pak všemu vysmála se. A k večeru, když úpal slunce lítý za paláců a vrchů klesal štíty,

v nosítkách zlatých Čtyři Afrikáni po Via Sacra nesli svoji paní; je stín tam chladivý a vánek svěží od vzdáleného moře tudy běží,

svět vznešený se potkával tu, zdravil, ten onen se známým se pozastavil, i ona často vzkřikla na otroky a stavila jich stejnoměrné kroky

a na jdoucího kohos kývnouc živě zvídala svým „Quid novi fertur?“ chtivě... V měsíci Junia do Bájí jela, neb ráda šumem vln se opájela

a ráda měla pláně vody valné a barev hru a horizonty dálné. Tak žila hrdá, vznešená v tom čase, neb znala, když dvé božstev potýká se

o člověka, že člověk v ceně stojí... A tehdy válčil právě v krutém boji o vládu duší bohů zástup smavý s tím Galilejským, který přísný, tmavý

bral lidstvu radost, jas a všecko štěstí, dal rozkoš muk mu, snění o bolesti a k posile své křižované tělo, jež po třídenní muce dotrpělo...

V Seville slunné potom znovu žila, – to vlastně duše její zabloudila k druhému žití, mihla se tu v letu a dala brzy ráda s bohem světu. –

V svém krátkém žití ona milovala oblohu modrou, která denně plála zlatistým dechem slunečního jasu, hor modré hlavy, moře všecku krásu

(kam jezdila a snila poblíž břehu) i barvy stromů, květin vůni, něhu – však život ne – jí temná zbyla tucha na žití dřívější kdes v hloubi ducha –

i tísnila ji touha bezejmenná. A tak se často vrhla na kolena na chladnou dlažbu šedé kathedrály, a tmavé oči na Krista se pjaly,

a bílé ruce zvedaly se k němu, cit nutil ústa k vzlyku bolestnému – však mlčel Kristus i ti světci šedí, i boží máť nedala odpovědi –

tak Murillo ji viděl, v duši choval, a bledou Madonnu svou namaloval. Po třetí žila v osmnáctém věku. Antická hlava plna luzných vděků

se skvěla vždycky pudrem sněhobílým. Šat rokoka byl hávem roztomilým postavě její; ruce její sněžné své zvláštní měly živobytí něžné,

ba, každý prst žil zvláštním žitím svojím. A sama žila živobytím dvojím: salonů dáma, jejíž bonmots svěží po celém Versaillu z úst k ústům běží

a zbouzí obdiv, v logice je hbitá, zná filosofy, poesie čítá, i o reformách mluví, politice, útrapách lidu – stále víc a více

ten její salon, jenž se třpytí zlatem, soupeří slavně s velkým majestátem královských síní; řadu satellitů jak dobrotivé slunce na blankytu

svým světlem sytí, prostý lid ji chválí, básníci píší o ní madrigaly – květ stvoření. A když se někdy zhostí vířivých zábav hlučné společnosti,

jde v park a měří, čítá, nakazuje; své drahé růže sama opatruje (tak miluje je, ve všech barvách chová), list každý těší ji i snítka nová;

své stromky zkoumá, zahradníkům káže to, ono; slabé stonky sama váže k podpěrným kůlům; raduje se denně z cestiček písčitých i ze zeleně –

hold přírodě té milované skládá. Se správcem sama účtuje si ráda a plat odpustí nájemnému lidu, když neúroda rodí v kraji bídu.

Tak žila... Když pak hrozná Revoluce jak bouře snesla v život ten se prudce, vše smetla, zvrátila a rozdupala a v trosky teplou krví Nihil psala –

odešla z žití plna ošklivosti a s tichým steskem k mrtvé minulosti... Madame Naděžda tmavé oči má, antický účes trůní nad nima,

a v slunci hraje vlas ten havranní nádechem lesklé mědě na skráni; má bílé ruce, každý prst ten – div – životem vlastním zdá se býti živ,

má rudý šat, to hedvábný je kment a províjí jej zlatý ornament. Miluje verše, v duši cítí je a poesií život sleduje,

i hloubá ráda: mnohý filosof jí dostal výklad temných svojich slov, miluje park svůj, svoje cypřiše, olivy, laury, z květin nejvýše

si cení růže; sladkým parfumem napouští ráda šatů svojich lem, by cesta, kudy ona kráčela, tou vůní ještě dlouho voněla.

Miluje moře, jeho bouř i klid i barvy jeho, ráda zří je pít sluneční odlesk; z duše ráda má oblohu modrou, obzor s horama –

s tím ráda mění města vír a hluk, povozy, divadla a známých pluk i salon teplý, vonný, zářící, v němž zvoní bonmots její sršící...

Miluje osmnácté století, zná memoiry jeho z paměti, jím končí pro ni lidstva dějiny – co po něm – to už chaos jediný.

Všem k štěstí jest, kdož mohou kol ní být, však ve své vlastní nechce uvěřit... Má zvláštní chvíle: kam’s se zadívá, jak socha sedí bledá, neživá,

jen v tmavých očích jí to hrá a plá – v těch chvílích asi duší její vlá minulých žití tucha tajemná, jak slyšená kdys píseň dojemná,

k níž není slov... však přece známe ji, když tony její někde zachvějí...