Hřmí děla, dravé koule bijí
do líce tvojí kamenné –
Ty hrdě zvedáš svoji šíji
i černá prsa: Ještě ne!
Jde nemoc, avantgarda smrti,
a bije, kruší tělo mé,
jde druhá za ní, zuří, drtí,
však tělo praví: Ještě ne!
Odkudsi zírá pohled dutý
na útoky svých vojínů...
Den jeden vetkne prapor žlutý
na rozstřílenou ruinu.