Ne Straussův valčík, Beethovena!
Protivny jsou mi tony ty...
Sál prázden, okna otevřena,
na stolech číše dopity.
Dej hudbu mi, kde bolest stená
a kde jsou kletby vyryty,
kde pláče duše opuštěná –
můj karneval je dožitý.
Tak zoufalo je pohleděti
v můj vychladlý a tmavý sál!
Hleď, jak tam leží v prachu, smetí
ty růže, stužky, kamelie,
ta celá bálu poesie –
a já to vše tak miloval!