Již plamen praskal kolem oběti
a černý dým se valil z hranice.
Na stupních oltáře stál pontifex
a čekal s hlavou rouškou zhalenou.
Chvílemi pohled jeho vyběh ven
přes holou hlavu starce císaře,
jenž v zlatém křesle tiše spočíval,
přes hlavy senatorů, helmy gard
a lidu shluk, jenž plnil Kapitol,
a přelét města kus, jenž jevil se
ve výseku mu mezi sloupovím:
V modravém světle lednového dne
dřímala střech a stromových vln spleť
a mdle se leskly barvy kupolí,
kov soch a zlato hlavic sloupových –
a zmdlelý pohled kněze vrátil se
do kalných očí, jež se přivřely.
Pak praskot žáru přešel v syčení
a plamen čistý, zlatě krvavý,
bez dýmu, začal hýřit v oběti.
Tu ruce vzhůru rozpjal pontifex
a patře k nebi volal slavnostně:
– Ó Jove Kapitolinský,
ty římské moci ochránče a zakladateli,
ty, Gradive,
a ty, ó Vesto,
ostřihatelko plamene i domu,
vy bozi ostatní i bohyně,
již jste moc římskou vyzvedli
z počátků malých k výši úžasné –
k vám volám jménem Vlasti:
ó zachovejte, ochraňujte dále
tu říši,
císaře našeho a pána
Augusta Imperatora Galbu,
by ve zdraví a slávě dlouho panovati ráčil
k oslavě vaší,
k našemu blahu a štěstí,
a dopřejte nám
– až dojde jedenkráte cíle žití svého,
tož účastenství blaženosti vaší –
nástupce jemu podobného,
v jehožto ruce
tak blaze bude světu,
jak blaze se mu nyní žije.
Ó splňte zbožná přání naše,
bohové věční! –