Jel od Farsalu. V prostém šedém plášti
a s hlavou svěšenou. Zrak maně díval
se do krajiny pusté, sešeřené,
však neviděl jí. V hlavě bouřilo cos
a dunělo – však ani jedné jasné
myšlenky nežilo tam. Ani jedné
naděje slabé, ani upomínky,
ba ani smutku. Hlomozné jen prázdno,
jak bývá v mracích po zahřmění hrůzném.
Prst jezdil zvykem v rozcuchaných vlasech...
A jak by někdo verš byl vzkřik mu v lebku:
– železné srdce, já vím, neseš v hrudi –
tak bloudí verš ten nyní prázdnem hlavy:
– železné srdce, já vím, neseš v hrudi –
od stěn se odráží a padá na rty:
– železné srdce, já vím, neseš v hrudi –
a ze rtů zas se v prázdno lebky vrací:
– železné srdce, já vím, neseš v hrudi –
Verš mimovolný... slova bez pocitu...
vzpomínka z Illiady... mroucí Hektor...
Jel zvolna. A kraj víc a víc se šeřil.
Oddychal lehce, neboť hlubší výdech
vyrazit nemoh. Nestaral se, kam jet.
Jel, kam jej kůň nes. Jeho kůň šel volně
a rozvážlivě nohu po noze klad
na půdu kamenitou. Kýval hlavou,
díval se klidně moudrým pěkným okem
v pravo i v levo a šel na jisto tak
houstnoucím šerem, krajem rozervaným,
jak o jistém by cíli cesty věděl...