Což, matko Polsko, dějinné to gesto
se konečně dá snadno udělat,
vždyť šťastný osud obyčejně jest to,
jenž pomohl tak v pravý čas a rád.
Leč potom přijde všední žití denní
se svými starostmi a problémy,
jsou strany, frakce, jejich zápolení,
máš hraboše své, sobce, ničemy –
tak jako u nás. Cizina se dívá
v ty reje naše s trpkou přísností –
leč pocit studu s námi nezachvívá
a není obav z odpovědnosti.
A jsme jak dítě, jemuž hračka dána
jak nám ta volnost: bylo v nadšení –
teď pošpiněna je a polámána,
neb dítě neznalo, co počít s ní.