Nic nedomyslit. – Přestat v půli díla
a dát se houpat od rána zas k ránu
rozmarem hodin. – S velkým umem stavět
si smysl dějin, rozházet jej klidně
jak dítě domek z karet v příští chvíli
a stavět jiný se zápalem stejným
(a nedat ovšem žádnému z nich vlivu
na život dnů svých). – V národním svém těle
mít spoustu vředů, nemocí a jedů,
vše naříznout a zalepit hned na to,
nic nevystřebat, pranic nevyhojit. –
Lhát jiným, sobě a lhát samozřejmě
jak vzduch se dýchá. – Na to všecko přibít
si etikety, jak jsou odkoukány
kdes v cizině a mít z nich dětskou radost,
sám nevěřit v ně, myslit však, že věří
i našinci i lidé zahraniční. –
A zprostituovat svou čest i duši,
když jenom prospěch jakýs z toho pojde,
a jít pak s klidným čelem na ulici
a potkávat se s procesím čel jiných
a obnažovat je a pozdravovat,
třást rukou, jak by v pořádku vše bylo –
Co více? Nic už. To zas škarohlídce
hořkosti porci kostrbatým veršem
vylil si z duše. Bez ladu a skladu.
Sám polovičat – ani rýmu nemá.