Tři kmotři v šenku usedli si,
sníh venku chumelí.
„To se zas všichni čerti žení –
být raděj v posteli!“
„No, myslím, džbánek nahořklého
nám duši zahřeje –
spát člověku se vlastně nechce,
a tady teplo je.“
„Co říkáte té politice?
Mně se tak podobá:
Rus tady stojí – támhle Prušák –
a Francouz na oba
že číhá – psal tak syn mi, kaprál,
že jako tohle to –“
„Ba, když to vezme člověk kolem:
je svět jak řešeto.“
„Tak, tak – má řeč to. Jsou tu daně
a taky příklady –“
„A Francouz má prý nové flinty
zas u své armády.“
„Jo, Francouz, mluvíš s ním a mluvíš –
on čerta toho ví –“
„No, to zas ne! Já myslím, Bárto,
žes člověk bláhový!“
„Jen ty se nenaparuj, Myško,
my víme, co a jak –
když mi to napsal syn můj kaprál,
tož bude tomu tak.“
„Jen žádné hádky, kmoši, tady
a žádné nadávky!
My mluvme klidně o těch věcech,
vždyť jsou to rozprávky –
má Bárta pravdu: Francouzovi
je těžko rozumět –
půl slova zahuhňá, půl spolkne,
to poznal už můj děd,
byl u Lipska a mašíroval
až k samé Paříži –
ten vyprávěl, co francouzština
mu ďála obtíží.“
„No, počkejme – to jdeme s cesty –
já vlastně Bártovi –
a co jsem mu to chtěl jen říci?
Čert vem to – kdož to ví!“
Tré kmotrů tak se situací
evropskou bavilo –
až v starých hodinách to hrklo,
a deset odbilo.
„No, půjdu.“ „Taky.“ „A já taky.“
„To se to bude spát.“
„Je dobře, kmotři, politiku
si časem rozebrat.“