Už město vzbouzelo se. Na agoru se zbožím svojím spěli obchodníci ženouce osly, kterým plné koše po bocích visely; už řemesníci
své stolky na ulici postavili a do díla se dali hovoříce o všem, co bylo a co být by mohlo; už drobná mládež v gymnasium spěla,
a otcové jich, kterým rod a jmění dávaly zvláštní vážnost v celém městě, v ulici vyšli bystře pátrajíce, kde kdo je, s nímž by bylo možno sdílet
v příjemné řeči poznámky a plány, jež napadly jim včera před usnutím – když mladík Polemon šel ulicemi pozvolným krokem v hodovním svém rouše
a věnec svadlých růží na kadeřích. Zjev jeho budil pohoršení u všech, kdož spatřili ho, Polemon však nedbal. Šel rozjařen, a třeba dráha jeho
nebyla přímá, přece zdál se míti cíl určitý. Šel onou živou třídou, jež vedla v Kerameikos, potom zahnul k zahradě Akadema, kde své žáky
po medném filosofu Platonovi moudrosti cestou vedl Xenokrates. Zahradou prošel, vstoupil v jasný sál, kde v kruhu kolem učitele svého
mladíci dleli, visíce mu na rtech pohledy vážnými, tam usedl si a zadívaje kalnými se zraky v tvář Xenokrata, kterou vous a vlasy
šedivým kruhem hustě lemovaly, dal do smíchu se: – Totě tedy ona šedivá moudrá sova Athenina, učené zrcadlo a studna vědy!
Cha, cha, cha! Víš-li, starý pošetilče, že nejkrásnější děvče z celých Athen v tvém lůžku bylo po celou noc dnešní? Cha, cha, cha! A ty, Boreáši starý,
jak dřevo spal jsi! Toť ta tvoje moudrost? – – a takto dál šel v bezuzdné své řeči. I vstali posluchači rozzlobení, by vyvedli jej, ale Xenokrates
pohledem pouze přikázal jim sedět a nedbat vetřelce. A jak by v proudu byl přednášky své, takto mluvil dále: – Ne stejná duše všem je lidem dána.
Jsou, které jako plazi žijí v prachu, jsou jako žáby bahno milující, a jsou, jež ptákem plují v modré výši, zem přezírají, propasti i hory
a v slunce zírají a v modro nebes. – (Polemon utich. Ještě jako zvykem mu na rtech vězel pohrdlivý úsměv, však s pozorností začal naslouchati.)
– Ten přírody řád klidný mudrc znaje, jím řídí se. I plazu vyhýbá se, i žabám přeje louži jejich slasti, i s lidskou hloupostí má slitování.
Života cestou jede se jen k hrobu. Čas vozataj pak práská do svých koní, jež hodiny jsou, nikde nezastaví a uprosit se nedá slovem žádným,
a nešťasten, kdo necítí tu jízdu a její cíl i střemhlavou tu rychlost! – (Tu Polemonu úsměv zmizel se rtů, a rukou chvějící se sundal s hlavy
svůj věnec z růží, pohodil jím na zem a poslouchal.) – Číš vína, chvíle lásky jsou lidem dány jako občerstvení na hrozné dráze. Ale nikdy nejsou
života účelem a smyslem jeho. – (Své nahé ruce Polemon skryl v roucho a skrčil se, jak uniknout by toužil všem zrakům kolem.) – Osud dovoluje
člověku ovšem prodloužit tu dráhu. Dal schopnost mu ji naplniti činy, využít prací, kterou člověk roste a metu žití svého oddaluje.
Neb kdykoli se taká cesta měří duševním zrakem, každý rok se jeví být olympiadou a vozataj čas poslušným sluhou. Člověk prožil věky,
když věků ovocem svůj život sytil. – Tak o životě dále mluvil mudrc, a každé slovo jako vláha deště padalo v sprahlou duši Polemonu.
Na žití svého dobu uplynulou zrak obracel a pustých dnů sled vida zaplakal tiše. Po přednášce vykrad se jako plachý zloděj k domu svému,
svlek roucho, hodil v kout jím s pohrdáním a sed a složil v dlaně horké čelo.
Cookies on Poetry Cove