Rozjařil příchod její hodovníky.
– Jakž, Fryno, neseš olympický vínek? – –
– Zve pohár zlatý tě už paní svojí?
– Dáš oběť díků velké Afroditě? –
Tak zasypána byla otázkami.
– Já žízním. Pohár! Pranic nestalo se.
A kdybych pannou byla vešla k němu,
jak panna bych se navracela nyní. –
– Tys prohrála a trojnožku svou ztrácíš?! –
– Ne, neprohrála. Trojnožku ti nedám.
Já sázela se, že muž z masa, krve
mi neodolá. Našla jsem však sochu.
Studená socha leží na tom lůžku.
Trojnožku nedám! – Smích se ozval kolem
a pilo se. Už Heliův vůz rudý
nad obzor stoupal, a ten smích hřměl ještě,
a pohár ještě cestoval tam po rtech,
a Fryna stále zlobíc se a křičíc
líčila podrobnosti prošlé noci.