Šla k zahradám, jež kdysi Akademos
dal Platonovi. Bílé světlo luny
stříbrným leskem opřádalo domy
a po ulicích bylo rozloženo.
Tmou platanů šla k domku, kde spal mudrc.
Vstoupila v síňku. Muž tu tiše leží,
proud světla ozařuje líce jeho
i bílý vous. Šat odhodila Fryna
a svítící své tělo postavila
v záplavu světla: – Xenokrate, slyšíš? –
Otevřel oči, klidně pohled na ni
a hlavu odvrátil. – Hleď, Xenokrate,
to já jsem, Fryna. Slyšíš, Xenokrate,
já k tobě přišla! – Ale mlčel mudrc.
– Ó Xenokrate! Slyšíš, Xenokrate! –
Odpověď žádná. Krev se hnala Fryně
v líce i k skráním. Chvíli stála tiše
a hněvem zatínala pěst i zuby
a potom jako dravec vrhla sebou
na úzké lůžko k bokům filosofa.
Však Xenokrates posunul se dále
a místa tolik přál jí, že sám ležel
na hraně lůžka. Slova nepromluvil,
ač Fryna v řeč svou všechnu sladkost dala
a žhavým tělem svým se k němu tiskla
a rukou jednou objala mu šíji
a druhou hladila mu vlas i líce.
A když pak znavena vším ustanula,
hned slyšela dech tichý, který svědčil
o klidné krvi starce filosofa.
A v posled hoříc hněvem, pokořením
viděla, jak svit luny vykrádá se
a šero stojí v síňce. Kterak potom
se rudý nádech rána kolem sije.
Jak svítá den. A stařec stále kliden.
Tu vyskočila z lůžka nevlídného,
šat přehodila a jak něčím štvána
pádila nazpět městem k Polemonu.