Daleko široko plavé je moře
ztrnulé v zčeření. S nebeské výhně
lije se tekuté omamné horko –
slyšíš ten vysoký, tenounký ton?
Zní to jak struna kdes z dalekých houslí,
jeden zvuk, stále týž; cikády vztekle
v drobounké kovové bubínky bijí;
praskají klasy; v daleku kdes
poledne vyzvání...
Kde se tu vzala,
vzala se, na mezi stojí tu, stojí,
klasy jí sahají k hubeným ňadrům,
šedivá loktuše stíní jí tvář.
Bez vrásek obličej, zažloutlý, suchý,
dvé černých očí však dívá se ven,
dvé černých blyskavě svítících uhlů
vyzírá v žita lán z pekelných řas.
Struna chví odkudsi z dalekých houslí,
jeden ton, stále týž; cikády vztekle
v drobounké kovové bubínky bijí;
klas praská; z dálné vsi poledne zní.
Tiše se usmála, bělounké zuby
kmitly se v tenkých a červených rtech,
utrhla z žita květ vlčího máku,
nic více, jenom ten krvavý mák –
Staneš-li v poledne sám a sám v poli,
spatříš-li loktuší zastřenou hlavu –
křížem se požehnej, rychle se obrať,
a střez se podívat do očí jí!
Ty černé oči, ty svítící uhly
zmatou tě, zmámí – má bába tak řekla –
duši ti vypije, teplo tvé krve – –
pak na tě hodí ten krvavý mák.