Nad temenem tvým v kolmé čáře
plá slunce hrozné nelidské,
kraj celý tone v zlaté páře,
vzduch – výdech pouště africké.
Tvá lebka hoří. Mozek žhavý
pout rozumových zbaven jsa
zrakové dojmy na sny taví,
na přeludy a fantasma.
Duhoví hadi vzduchem krouží
a blýskají zle očima;
cypřiš se náhle parkem plouží,
vlas černý rozpuštěný má.
A tam, kde slunce převysoko,
se žhavé nebe otvírá,
a zkrvácené obří oko
otvorem na zem pozírá...
Madame Naděžda v zadumání
stanula v parku, zírá kol,
před sluncem starý dub ji chrání
a rudý její parasol.
A rudé jsou i šaty její,
té barvy, jež se jásavě
uplatní v blesku žhavém reji
i v plavé páry záplavě.
Jestliže někdo z lodi dálné,
jež pluje nyní po moři,
zastíniv rukou oči kalné
sem s údivem zrak ponoří,
přesvědčen bude, že to zkvetá
na Barbó pohádkový květ,
psát bude články v údiv světa
a všude o něm vyprávět.